CHCETE ŠŤASTNÉ DÍTĚ NEBO AUTOMAT NA ZNÁMKY?

Chcete, aby vaše dítě bylo zdravé a v pohodě nebo zažívalo obavy s každým pomyšlením na školu nebo příchodem ze školy domů?

 

Každý rodič je určitě pyšný, když se jeho dítě dobře učí a nosí domů hezké známky. Ale co když dítěti učení nejde, trápí se? Před každou písemkou či zkoušením zažívá stres a po tom, co se doví známku se bojí, jak to řekne doma? Ono přece ví, že se snažilo, jak nejlépe to jen šlo. A výsledek buď nic moc nebo naprostá katastrofa.

 

Když si vzpomenu na své školní úspěchy, říkám si, k čemu mi byly? Učila jsem se jako blázen. Rodiče to považovali za samozřejmost, v tom dobrém slova smyslu. Ani by je nenapadlo, že bych přinesla špatnou známku. Byla jsem ten poctivý dříč, který by nikdy nešel do školy nepřipravený. Byla jsem schopná vstávat brzy ráno, abych dohnala to, co jsem nestihla předchozí den.

K čemu mi to bylo?
Známky perfektní, dokonce i z matematiky, která mi moc nešla. Se známkami jsem se dostala i na gymnázium. Ale co dál? Nevěděla jsem co mě baví, co bych chtěla dělat, nevěděla jsem, v čem jsem skvělá. Jen jsem se neustále snažila. I vysokou školu jsem dostudovala.
A hádejte jakou?
No přece ekonomickou, i když jsem v ní vůbec nebyla dobrá.
Neustálý stres, abych nezklamala. Koho? Tenkrát jsem si myslela, že rodiče. Navíc, co by si o mě mysleli učitelé apod. A kde byla moje radost, spontánnost, nadšení, důvěra v sebe?

 

A co teprve děti, které se snaží, přesto jejich známky jsou velmi slabé a ještě poslouchají od dospělých podobné věty:

• „Musíš se více snažit.“

• „Přece jsme se spolu učili, jak je možné, že jsi přinesl/a špatnou známku?“

• „Jak ses to naučil/a, když jsi stejně přinesl/a čtyřku (pětku)?“

• „Pokud to s Tebou takto půjde dál, na jakou školu si myslíš, že se dostaneš?“

• „Chceš dopadnout jako „teta, strejda, soused“?“

• „Co bys s takovými známkami chtěl/a dělat?“

• „Jak si myslíš, že se uživíš?“

 

Úžasně motivující věty, co říkáte?

 

Svým dětem říkám, že se učí hlavně pro sebe. Samozřejmě, že máme radost z jedniček, dvojek. U těch horších známek se snažím zjistit, v čem byl problém. Většinou šlo o to, že šlo o předmět nebo látku, která je nebavila nebo neviděli smysl toho, proč by se to měli učit. Pokud se měli učit něco, co si neuměli představit nebo propojit s životem, šlo to těžce, s nechutí a tedy s chabými výsledky. Když si vzpomenu na své biflování, nic užitečného a smysluplného mi to do života nepřineslo.

Pokud bychom se bavili o zodpovědnosti, tu jsem určitě měla. Možná až přehnanou zodpovědnost.
Učitelé byli spokojeni, na třídních schůzkách jsem byla chválena. Samé jedničky mi ovšem nepřinesly ani kamarády, ani naplněné vztahy, ani práci snů. K čemu mi byly známky dobré? Aby to na papíře vypadalo dobře?

Naše děti v tom mají jasno. Vedeme je k tomu, aby šli za tím, co je baví. Známky občas nejsou k jásání, ale chceme, aby byli šťastní. Jejich dobrý pocit ze známek je sice super, ale co dál?

Maturita v ruce, stres opadl. Bohužel jen na krátkou dobu. „Co budu dělat?“ To byla častá otázka naší devatenáctileté dcery. Složená maturita byl pro ni najednou malinký cíl, který zvládla, ale na jejím výsledku vlastně nezáleželo. Hlavně, že to měla za sebou. Když jsme se snažili dceru před maturitou uklidnit tím, že se jí nikdo na známky z maturitního vysvědčení nebude ptát, hlavně ať odmaturuje, nebrala nás vážně.

Nakonec se potvrdilo, že známky na maturitním vysvědčení byly sice nejlepší za všechny čtyři roky studia na střední škole, ale nepřinesly ji vizi toho, co by chtěla dělat. Měla jasno asi jen v tom, že nechce dál studovat.

A po pár měsících začaly přicházet úspěchy. V naší rodinné firmě dokázala rozpohybovat takovou energii, že náš den měl málo času. A těch zkušeností, které získala během pár měsíců. Pro nás bylo důležité, že jsme ji předem neurčili, co má dělat. Probrali jsme možnosti. Pro spolupráci s naší firmou se rozhodla sama. Pod manželovým vedením se propracovala k činnostem, které se ve škole bohužel nenaučila. Když si na něco přišla sama, to měla teprve radost. Sama si postupně zkoušela, co jí jde hladce, co jí baví, co ji naplňuje. Mnohdy se to lišilo od našich představ, ale současný stav je perfektní. Pocit uspokojení je na obou stranách.

Kdybychom ji nutili do činností, které ji nebavily, při kterých by se trápila, asi by se jí tak nedařilo.

 

A když se vrátíme zpátky do školy?
Jak se asi cítí děti, které mají problém v českém jazyce třeba s psaním tvrdého „y“ a měkkého „i“?

Pokud si dítě například čtení spojí s emocionálním stresem:

• něco neumělo přečíst
• při čtení se zadrhlo
• spolužáci se mu smáli nebo si z něj dělali legraci, že čte pomalu ….

vytvořilo si fyzické podmínky, které mu čtení vytvořily obtížnějším.
Vytvořilo si tzv. slepou dyslektickou skvrnu.

Více se dočtete v článku Dyslexii lze vyřešit.

 

Pokud se jedná o poruchu učení, dítě si to v českém jazyce protrpí, ale možná v dítěti dřímá umělec, který někde uvnitř touží po tom, vyjádřit se jinak. Třeba jednou bude malovat. Pokud se mu jeho sen splní, určitě bude rozvíjet svůj kreativní talent pro malování a psaní pro něj bude činnost, kterou samozřejmě bude muset v životě občas provádět, ale nebude na něm stavět své úspěchy, svou radost, svou kariéru.

Rozvíjejte u svých dětí to, co jim jde lehce, v čem se cítí dobře, v čem vynikají. V ostatních aktivitách (předmětech) je podporujte, motivujte. Vím, že je to náročné pro obě strany. Jak pro rodiče, kteří svůj čas, svou energii svým dětem věnují, ale i pro dítě je náročné odvádět výkon, který není schopno odvádět hladce. Pokud jde vašemu dítěti více matematika, radujte se ze skvělých známek z matematiky a jeho výkony třeba v českém jazyce nekomentujte negativně. Ono se fakt snaží. Ale pokud tam to tvrdé „y“ – měkké „i“ neslyší a není schopno si to odůvodnit, nepříjemným tlakem na něj ničeho nedosáhnete. Jen mu to ještě více znechutíte.

I vám se určitě více daří v činnostech, které vás baví, které vám jdou hladce. Rozvíjejte i u sebe to, v čem je vaše vášeň.

 

Nůž by vás také nenapadlo brousit na jeho tupé straně. Přirozeně brousíte ostrou stranu. Ostrá strana nože to jsou ty talenty, činnosti, které vám jdou. Myslete na to pokaždé, když nožem krájíte.